Šel jsem  po úzkém chodníku na  pravé straně docela rušnou uličkou, protože levá strana byla souvisle zaplněná krámky s vystaveným zbožím. Hromady všeho možného zboží nejširšího tradičního sortimentu všech tržišť  doslova vytékaly na ulici. Středem procházeli oběma směry místní i kupující. Všichni se dohadovali, křičeli, smáli se, prostě normální dopolední čilý ruch. Charakteristický pach různého zboží, koření, jídla či vůně kouře vodních dýmek se linuly kolem. Pozoroval jsem ten shon, občas vyhýbal plastovým židlím miniaturních kavárniček a jiným podobným mnohdy nečekaným překážkám na chodníku.

Moji pozornost upoutala dáma středního věku v tričku s docela odvážným výstřihem, vybírající nějaký suvenýr. To by zase nebylo  nic tak zvláštního, ale perfektní byla dokonalá souhra dvou prodavačů, kteří kolem ní kroužili a přesvědčovali ji o jejím fantastickém štěstí, že se zastavila právě u nich a jejich neuvěřitelně výhodné nabídce právě pro ni.  Zatím co ji jeden zahrnoval lavinou slov, druhý civěl do hlubokého výstřihu a vychutnával si opravdu bohatou vyhlídku. A tak se oba střídali, bylo to legrační, fakt se snažili a všeho si nepochybně užívali. Smlouvání, přesvědčování ale i pěkných výhledů.  

Zvědavě jsem sledoval vývoj situace na protějším chodníku, když  jsem uslyšel:

„Pane, pozor, hlava !“,  ale nežli jsem si uvědomil co to má znamenat, jaké hlava a že to platí mně, prásk! Dostal jsem takovou pecku do obličeje, až jsem strnul.

„Promiňte“, rychle jsme ze sebe vystřelil omluvu v domnění, že jsem neopatrně do někoho vrazil, ale ještě víc jsem ale strnul, při pohledu do čeho jsem vrazil. Před obličejem se pohybovala ze strany na stranu čerstvě uříznutá krvavá telecí hlava visící na drátě  přivázaném na dřevěné tyči trčící ze zdi. Krev z ní ještě odkapávala a dole na chodníku vytvářela už pořádnou červenou lepkavou louži na kterou nalétávalo hejno much. Stál jsem v ní a zíral do mrtvých vypoulených telecích očí a rukou si stíral krev z obličeje. Také byla telecí. Chlapi sedící vedle v kavárničce u stolku s černou kávou nebo čajem se rozesmáli a mně nezbylo, nežli se zasmát také. Na ceduli pod tyčí bylo francouzsky napsáno tučným černým písmem „Boucherie“ a pod nápisem totéž v arabštině. Bylo to řeznictví a telecí hlava originální, ale ve zdejších poměrech tradiční a normální upoutávkou pro  zájemce o čerstvé maso. Vedle na zdi na rezavé zahnuté skobě visela stažená kůže a za malým oknem uvnitř krámku nasekané kosti a maso. A samozřejmě černá hejna much a pěkný smrad. Jiný výraz se pro pach zkaženého masa, kůže a různých odřezků na zemi ani nehodil. Třicítka ve stínu udělá s každým masem to svoje…. Nečekaně hubený, drobný řezník, majitel krámku mně hned zval dál, abych si něco koupil, když už jsem k němu zavítal. Tak to si snad dělá legraci, kdepak s díky jsem odmítl a rychle jsem hledal nějakou studnu abych se mohl trochu umýt. Byl neodbytný a tak jsme předstíral že mu vůbec nerozumím, ale nakonec mně nabídl kýbl s vodou ve které jsem se alespoň trochu opláchnul.

Kontrolory z Evropské unie na tebe, ti by tady zešíleli a u nás by dali soukromníkům alespoň trochu víc klidu k normálnímu provozování živnosti, pomyslel jsem si. Fakt v Evropě jsme na všechno strašně citliví a úzkostliví, jak by řekl můj děda: „Holt ve dnešní době jsme moc cimprlich“.

 (2006)