Pane  kupte si kytku…

Kodrcáme se po vymlácené asfaltce asi dvě hodiny. Krajina je jednotvárná, pustá, bez zeleně, jen míst jsou porosty nějakých bezlistých suchomilných snad třicet či čtyřicet centimetrů vysokých trsů či keříků, pofukuje teplý vítr, který sfoukává jemný písek z okolních dun přes cestu tak, že asi půl metru nad silnicí není nic jiného vidět, nežli žlutá písečná mlha. Je to úplně stejné jako zimní zavíjení přemrzlého sněhu přes silnici někde u nás na Vysočině. Z písku se postupně dělají jazyky a závěje, blízké písečné duny u silnice se pomalu stěhují k asfaltu. Auto je ale zatím lehce přejíždí a stejně lehce projíždí přes nízké písečné závěje. Ovšem karoserie bude obroušená jako smirkovým papírem. V tom je rozdíl od našeho sněhového zavíjení. Čas od času míjíme nebo potkáváme stejně osamělé poutníky v autě. Slunce je za zenitem a poušť tak získává krásné zabarvení a zajímavé stíny.

Konečně jsme zastavili, abychom se trochu protáhli a také udělali pár snímků malebných písečných dun i zajímavých zábran ze suchých  palmových listí svázaných do trsů, které jsou zapíchané do písku v nekonečných řadách podél silnice i napříč přes duny a vytvářejí velké čtverce a obdélníky zabraňující stěhování dun na silnici. Asi to trochu pomáhá, ale silnice je stále užší a někde jsou závěje jemného písku už dost vysoké.  Na dunách byly nádherné varhánky, vlnky i vlny vytvořené větrem. Fotografoval jsme zajímavé detaily a pomalu se přešel  nahoru na menší dunu. Bořil jsem se do horkého velice jemného písku a hledal ty nejzajímavější záběry. Někteří kolegové postávali u auta a protahovali se, jiní fotografovali stejně jako já. Najednou se za mými zády ozval dětský hlásek:

“ Dobrý den pane, kupte si  kytičku.“

Překvapeně, nevěřícně jsem se otočil. Přede mnou stál malý asi osmiletý chlapec s tmavou kšticí vlasů na čele, v otrhaných šatech, bosý a v napřažené ušmudlané ručce svíral několik pouštních kvítků, které bůhví kde natrhal. Objevil se  tu jako opravdové zjevení. Otočil jsem se na všechny strany, kolem dokola nikdo nebyl, nikde jsem neviděl žádný beduínský stan. Prostě široko daleko jenom poušť s výjimkou našeho auta, stojícího asi sto padesát metrů ode mne na cestě. Klučina se nesměle usmíval, kulil na mne velké hnědé oči a neustále opakoval svoji nabídku. Zvědavě jsem se zeptal, kde se zde tak náhle objevil, odkud je. Krčil rameny a jen se usmíval s rukou neustále nataženou směrem ke mně. Zeptal jsme se ještě jednou pomalu francouzsky, ale výsledek byl stejný. Asi toho víc ve francouzštině neznal. Určitě je to beduínský kluk, který  chodí odněkud z pouště, kde mají rodiče svůj černý stan k silnici, aby si prodejem pouštních kytek projíždějícím turistům vydělal nějaké peníze. Školu evidentně nenavštěvuje, nebo jen velice málo, protože se všude vyučuje francouzština.  Docela se mně ho zželelo, podal jsme mu dva dináry a on mně malou suchou kytičku. Překvapeně a potichu poděkoval:

 „Merci, Monsieur, merci“.

 Poděkoval jsem také a vyfotografoval si klučinu na památku. Ozval se klakson, šofér nás svolával k autu. Otočil jsem se, udělal poslední snímek a podíval se směrem k chlapci. Nikde nebyl, zmizel stejně nenápadně a tajuplně, jako se před chvilkou objevil. Jen neustále profukující vítr rychle zahlazoval stopy bosých nohou v písku. Rozhlížel jsme se kolem -  a nic, nikde jsem ho neviděl. Jen v ruce jsem držel suchou kytičku a na paměťové kartě digitálu jeho fotografii jako důkaz, že to nebyla žádná fata morgana, že se  mně to nezdálo.