Vynikající datle

Jak je známo a výše psáno, na božské datle asi s největší pravděpodobností naletěl Homérem  proslavený Odysseus a jeho odvážní muži, ale vůbec bych se mu ani jeho druhům nedivil, že se jim možná právě kvůli datlím nechtělo z Djerby odplout a pokračovat ve své nekonečné  „odyssei“. Tak fantastické čerstvé chutné velké datle, jaké jsme denně konzumovali ve velkém množství na ostrově, jsem ještě nikdy nejedl a rovněž i my  se „těžce“ loučili s tím, že je možná ochutnáme někdy příště, snad za rok za dva…

Bylo úplně jedno, zda jsme je mlsně pojídali v hotelové restauraci, či si je koupili kdekoliv na tržnici. Vždy to byly datle čerstvé, neobyčejně velké, měkké a  chutné. Takové jsem v žádném obchodě u nás nikdy neviděl. Datlové palmy různého stáří rostou všude na ostrově a téměř ve všech oázách v Tunisku. Protože pochází odněkud z Mezopotámie dnešního Iráku a lidé ji usilovně pěstovali z mnoha pro ně užitečných  důvodů ale hlavně pro velice chutné a výživné ovoce, tak se postupně rozšířily z horkých oblastí Perského zálivu přes Saudskou Arábii, země Blízkého Východu, celý sever Afriky po Maroko a některé druhy i po ostatních zemích Středomoří. Ovšem dnes se pěstuje dokonce i v zámoří a v  jižní Africe.

Datlovník, nebo vlastně datlová palma Phoenix dactylifera je pro lidstvo docela stará dobrá známá. V oblastech Středního východu ji totiž  pěstovali již  5 000 let př. n. l.. Tato nesmírně užitečná palma má zajímavé a velice specifické nároky pro svoji existenci. Potřebuje velké, extremní horko s nízkou vzdušnou vlhkostí v létě, ale s dostatkem spodní vody. Proto se datlové palmy tak často vyskytují právě v oázách Sahary a pro poutníky či cestovatele vytvářejí nejen nádherné malebné pohledy  spojené s různými četnými romantickými představami, ale jsou bohatým zdrojem energie a nikdo, kdo má datlovník asi neumře hladem….

Jedí se čerstvé – vynikající nebo sušené, které obsahují asi 70% cukrů, čerstvé o něco méně, včetně několika druhů vitamínů. Kromě normálního přímého konzumu se z datlí dělá víno, likéry, moučníky, dezerty, datlový med ale přidávají se i do velice rozmanitých místních jídel. Existují prý stovky receptů na úpravu datlí. Využívá se i vlastní palma k pletení rohoží z listů, stavební dřevo, nakonec i k topení. Prostě datlová palma je velkým požehnáním pro skrovné přežívání obyvatel pouštních oblastí, ale i pro ostatní příznivce tohoto u nás docela tradičního  exotického předvánočního ovoce. Nejlepší datle jsou prý z oáz jižního Tunisu, jak nás často místní přesvědčovali, právě pro své specifické nároky, které nikde jinde nejsou tak výrazné a příznivé jako tam. Datlová palma má ještě jednu zvláštnost. Místní říkají, že musí mít nohy -kořeny ve vodě a korunu - hlavu na slunci, takže je to docela náročná rostlina.

Když jsem si jednou zkracoval cestu do nedalekého Midoun, procházel jsem rozptýleným datlovým hájem s krásnými palmami plnými datlí a začal je fotografovat,  zavolal na mně velice snědý mladík z nedalekého domu a s typickým:

„Comment ca va ?“, navázal se mnou řeč. Zajímal jsem se o datlovníky a on spustil malou přednášku o jejich sběru a pěstování. Viditelně spokojený, že může poučit nevzdělaného cizince:

„Podívej se“, Ali rozhodil rukama a ukázal na okolní palmy: „my – naše rodina - už je  pěstujeme mnoho  desítek let. Stromy vysadil můj děda a některé dokonce jeho děda“.

Na moji otázku jak poznají kdy mají datle sklízet, odpověděl:

„Při dozrávání rozeznáváme čtyři období. Prvním je chimri, kdy plody jsou ještě zelené a zvyšuje se v nich obsah cukru, poté je khala, to se mění zelená barva plodů na žlutou až červenou, plody jsou křupavé a už se mohou prodávat na trhu, následuje rutab, datle jsou jantarově hnědé až hnědočerné a od špičky měknou, jsou sladší a ztrácí se jakákoliv trpkost, Tamar je poslední stadium které je už dokonale vhodné k prodeji.“

Podle Aliho klasifikace jsme asi pojídali právě tyto datle. Jeho povídání ale ještě pokračovalo v tom, že odskočil do nízkého popraskaného hliněného domu a donesl hrst velkých, výtečných datlí  se slovy:

„Na posluž si, když ti tak chutnají“. Rozloučili jsme se jako přátelé a dodnes na toto setkání rád vzpomínám. S datlemi nahrnutými do velkých hromad jsme se setkávali na každém tržišti,  zejména v Houmt Souku. A poctivě jsme se řídili  Aliho doporučením:

„Nekupuj je dřív, dokud neochutnáš. Ochutnávej pomalu, rozmýšlej se. A když ti když chutnají, nedávej to najevo, tvař se otráveně, hledej chuťové chyby a když už potom neochotně svolíš, že je koupíš tak hlavně smlouvej, smlouvej a smlouvej jinak se nedoplatíš a proděláš. Pamatuj si to“, dodal, důrazně zvedl prst, lehce se pousmál a podal mě ruku – ahoj. Už jsme se  víckrát neviděli…..

Docela dobrá a užitečná rada od „profesionála“, protože bez smlouvání tu není žádný pořádný obchod, jak také podotknul,  kterou bych od rodilého „džerbana“ a pěstitele datlí vůbec neočekával. Měl samozřejmě pravdu za níž jsme mu v duchu mnohokrát děkovali….