Zimní podívaná na Sahaře

Jsme na pevnině,  pár kilometrů  za Zarzisem, po obou stranách silnice není vyprahlá pustá poušť, jak by se snad každý domníval. Ne, projíždíme obrovskými, téměř nekonečnými plantážemi olivovníků vysazenými a velice pečlivě a čistě ošetřených v pravidelně zavlažované poušti. Občas jsou u silnice vidět různě velké sběrné betonové plochy, svažující se do středu kde je otvor do podzemní nádrže. Každá dešťová kapka se shromažďuje v podzemí, odkud se voda později čerpá k závlaze. Za posledních asi 17 let se v Tunisku vysadilo  přes  60 milionů mladých olivovníků a my právě projíždíme částí nově osazených sadů či plantáží.

Slunce pořádně připaluje, šedozelené nekonečné řady olivovníků pozvolna řídnou až postupně krajina přechází konečně ve zvlněnou opravdovou poušť,   řídce porostlou drobnými keříky a trsy nějakých suchomilných travin. V dálce na obzoru se rýsují kopce a před nimi nějaká velké bílé plochy. Krajina je stále jednotvárnější, přesto míjíme nízká hliněná naprosto osamělá stavení v nedozírné ploše písčito kamenité pouště. Kolem postávají malé, drobné kozičky, široko daleko nic není. Náhle se za velkou terénní vlnou  objevily jako přízraky  tři potrhané, černé stany beduínů. Jsou to  polonomádi, kteří mají někde daleko trvalé obývání ve vesnici, kde zanechají ženu a malé děti a muži s odrostlejšími syny velkou část roku kočují se stády koz po nekonečné poušti. A jako vždy když jsem projížděl  pouštěmi Karakum, Kyzylkum, Gobi, Negevem nebo oblastmi kolem Bajsunu u Afghánských hranic a dalšími vyprahlými krajinami, mne napadá stejná otázka – a co ty kozy vlastně v té pustině vlastně žerou? Přece těch pár suchých a pichlavých kytek je nemůže nakrmit. Ale jak je vidět, asi může. Kozy sežerou úplně všechno.

Ještě asi dvakrát či třikrát se v dálce objevily siluety několika černých trochu potrhaných  stanů a potom už jen velká, nedozírná bílá plocha. Vypadalo to jako obrovské kluziště, nádherná zimní krajina….. Led na Sahaře? To je nějaká blbost, ne? A na druhé straně další, ale menší. Jak jsme přijeli blíž, už to bylo jasné.  Jsou to slané bezodtokové pánve zvané  šoty. Většinu roku jsou vyschlé, ale v období dešťů pokrývají dna šotu slaná jezera se slinou vrstvou usazené soli. Něco podobného jsem viděl v Uzbekistánu u Aralského jezera. Tam se obdobná slaniska nazývala takyry. Větší  se jmenuje El Melan a druhé, menší Bou Jemel. V mapě kterou mám u sebe ale zaznamenané vůbec nejsou. Jejich jména nám řekl náš řidič.

Opravdu, je to sůl, nádherně bílá, svítivá, malebně vykrystalizovaná do vlnek, shluků, krystalů….Opatrně vstupuji na jiskřivý, sněhobílý povrch. V poměrně prudkém, ale teplém větru jsou jen slyšet praskavé, skřípavé zvuky, jak se  pod botami bortí krystaly soli. Jdu dál a dál i když je určité riziko prolomení vrstvy soli stejné jako prolomení ledu.  Prý se to občas stávalo a ještě snad stává, když přes solná jezera přecházejí karavany. Je to velice zvláštní, úchvatný zážitek, podobný tomu u Mrtvého moře nedaleko Ein Gedi v Izraeli, když jsem na břehu fotografoval obrovské balvany pokryté silnou vrstvou soli. Prý, jak říkal řidič, když není takový opar jako dnes a je jasněji, je možné pozorovat nad širými lesklými pláněmi solného jezera i fata morganu. Mnohokrát ji už viděl a ukazoval rukou někam daleko k obzoru…..My ale neviděli nic. Škoda.

Všechna jezera v Tunisku jsou bezodtoková, zadržují přívalovou vodu  z vádí v době skromných dešťů, ta časem vyschne a z půdy vystoupí sůl – chemicky chlorid sodný, vytváří se solné květy a dno se pokrývá vrstvou  krystalů. Přesný původ těchto solných jezer ale není  zcela známý. Pouze se předpokládá, že jsou to zbytky nějakého zálivu či dna prastarého saharského moře.

Vítr zesiluje a sfoukává drobnou sůl společně s jemným pískem přes silnici a dělají se závěje, jako u nás přemrzlý sníh v zimě. Dokonalá lednová či únorová atmosféra – jenomže jsme na jihu Tuniska v oblasti horké kamenité jižní Sahary, je březen a dobrých 25° nad nulou..