Je to opravdu výstižný název. Kláštery se vznášejí ve více nežli třistametrové výšce nad okolní krajinou. Skutečně kouzelná místa ticha osamění pro modlitby a meditaci. Zapadající slunce svými zlatově oranžovými paprsky dodává celému komplexu divukrásný až mystický vzhled.

Od 9. století se zde usazovali poustevníci, ale největšího osídlení a duchovního ruchu zde bylo ve 14. století. Pravoslavné kláštery, bohatě vyzdobené ikonami a cennými předměty, vystavěné na vrcholcích nedostupných skal, se staly jedinou účinnou ochranou mnichů před válečnými nájezdy. Do výšin klášterů vedly pouze dřevěné žebříky, či umně zhotovené koše a sítě vytahované svalnatými pažemi mnichů pomocí rumpálů. Okolní ticho rušilo pouze skřípání kladek, podmalované nekonečnými modlitbami mnichů a promísené koncertem miliónů cikád.

Dnes je situace zcela jiná. Celý komplex 24 klášterů z nichž je pouze 5 obydlených, byl zařazen do Listiny památek světového kulturního a přírodního dědictví lidstva UNESCO. A desetitisíce, možná statisíce lidí z celého světa přijíždějí alespoň na chvíli pohledět na krásu klášterů z období pozdní Byzance. A idylické jímavé ticho zasáhl jako uragán turistický průmysl. Se vším všudy..

Projeli jsme vesnicemi Kastraki, minuli Kalambáku a už se Avie dýchavičně drápe do prudkého stoupání. Setmělo se a dole pod námi se rozzářili tisíce světel a neonových reklam v Kalambáce. Za prudkou zatáčkou v místě nejvyššího bodu stoupání se objevil obrovský kotouč měsíce. A před ním siluety skalních věží podmalované osvětlenou Kalambákou hluboko dole. Zastavili jsme těsně na okraji hluboké a temné propasti, téměř ve stejné výšce jako klášter Agia Triada. „Tak , konečná, dál už nejedu. Přespíme zde, pojíme, popijeme, pozpíváme a možná, že i usneme,“ současně s vypnutím motoru se ozval Vladimír palubním telefonem. Musím uznat, Vladimír má vždy velký smysl pro romantiku a neobvyklosti všeho druhu. To druhé ještě mnohokrát později předvedl mnohdy i k nelibosti osádky.

Agia Triada je téměř na dosah ruky, coby kamenem přehodil osmdesát či stometrovou propast. Silueta kláštera a okolních pískovcových sloupů , věží a špic se rýsuje stále zřetelněji prosvětlované v pozadí vycházejícím měsícem. Tma houstne a na obloze se objevují zářivé hvězdy . Dole, několik set metrů pod námi září světla Kalambáky a Kastraki, občas přes svištění teplého větru jsou slyšet zvuky četných diskoték narušující, bohužel, nádhernou a jímavou atmosféru. Kouzelné okamžiky , které zažíváme při sklence dobrého vína , kterým nás zásobili v dostatečné míře Simča s Honzou ve Znojmě, náhle narušilo kovové skřípání, vrzání a bouchání. Malinké světýlko se pohybovalo nad propastí mezi klášterem a naším skalnatým ostrohem.

„Hele, to jede nějaká lanovka sem k nám“, překvapeným hlasem řekl Petr a pobaveně dodal: „ asi mnichové dostali chuť na dobré znojemské víno“. Až nyní jsme si všimli rezavého ocelového lana zakotveného železným nosníkem ve skále nedaleko Avie. Z plechové, velmi jednoduché kabinky, do níž by nikdo z nás ani nepomyslel sednout bez obavy o život, vystoupil mladý, asi pětatřicetiletý černovlasý vousatý muž v riflích a bílé košili.

„Hallo, jak se máte a odkud jste? Jmenuji se Stefanos, viděl jsem zde světlo, tak se jedu podívat, kdo tu je“, pravil anglicky a vzápětí totéž zopakoval v němčině. Po vzájemném představení k našemu překvapení dodal lámanou češtinou: „Ahoj, jak se máte, v Brně hezký holky“.

To už jsme vážně zapochybovali, že je to nějaký mnich z kláštera. Ne nebyl. Byl to restaurátor ikon a nástěnných maleb, který pracuje již několik let v okolních klášterech, opatruje jejich poklady. Bydlí v klášteře jako jediný „civilní pracovník“ . Má přístup všude, kam se mu zachce. A navíc, před čtrnácti dny byl v Brně na odborné konzultaci a práci. K nám prý jezdí často a tak se naučil několik desítek slov a vět.

Na chvíli se vzdálil a donesl obrovský meloun, my nabídli víno a Stefanos nestačil odpovídat na dotazy týkající se života v klášterech a vůbec na životě v Řecku. Debata se rozproudila a spát jsme šli hodně pozdě. Stefanos slíbil, že nás provede po všech klášterech i přes to, že jsou některé z nich zavřené či veřejnosti nepřístupné. Stalo se a celý den nás vozil svým autem a proháněl po skalách a kamenných schodištích.

Kláštery Varlaám, Agios Stefános, Russanú, Metéora, Agia Triáda a další – jeden zajímavější a malebnější nežli druhý. Nerad jsem se loučil se srdečným, milým a nezištným Stefanem. Z ochozu ženského kláštera Agios Stefános jsme se ještě společně podívali na úžasnou Thessálskou rovinu protékanou řekou Peneios.

„Ahoj, sejdeme se v Brně, Stefane, na oplátku. A díky!“