Nedlouho před jeho smrtí jsem obdržel od přítele Karla Šmída  zakladatele a sekretáře Orient Clubu v Přelouči, dopis se zajímavými články o krajanech, kteří žili v Etiopii a kopiemi korespondence s  autorem článků  dr. Šípkem, který po nich pátral. Po přečtení dokumentů jsem zjistil, že jeden z nich, Jan Kučera je skutečně můj krajan, protože Skalice z níž pocházel je jen pár kilometrů od Prosiměřic, kde bydlím.

Kučerovi měli tři děti, dva syny a dceru. Prvorozený Jan se narodil v roce 1896 manželům Kučerovým, kteří si koupili v roce 1914 domek ve Skalici, vesnicí mezi Znojmem a Moravským Krumlovem, asi 10 km od Prosiměřic. I když byl otec pekařem, Jan se vyučil v Moravských Budějovicích zámečníkem, ale krátce nato musel narukovat do 1. světové války. Po jejím skončení  byl ještě nějaký čas společně s vojenskou posádkou  u Dunaje na Slovensku. V dokumentech o sčítání obyvatelstva v roce 1921 je veden Jan Kučera jako nezaměstnaný. Dr. Šípek uvádí, že podle rozhovoru s pamětníky (v roce 1979) chtěl Jan hledat práci v zahraničí a tak se prý radil se skalickým starostou a řídícím učitelem Karlem Kořínkem.

V roce 1922 odejel do Brindisi v Itálii a odtud lodí do Egypta. Pracoval zde v různých strojovnách a dílnách, ale protože se mu v Egyptě nelíbilo, po roce odcestoval do hlavního města Etiopie do Addis Abeby. V té době žilo v polofeudální a zaostalé Etiopii údajně asi 13  Čechoslováků, jejichž situace nebyla nijak utěšená a nikdo z nich neměl nějaké jisté či vlivnější postavení. V zemi byl sice velký zájem o šikovné a zdatné řemeslníky, ale ti museli mít vlastní kapitál, aby mohli podnikat a otevřít si nějkou dílnu. Stejně velký byl zájem o podnikání v zemědělství. Ale k založení vlastní kávové plantáže bylo v té době potřeba asi čtvrt milionu korun a první sklizeň a částečná návratnost vložených peněz je až za čtyři roky. Přistěhovalci, mezi něž Jan Kučera patřil, prostě takové peníze neměli. Přes veškeré potíže zůstal a žil Jan Kučera v Addis Abebě téměř 40 let! Zpočátku vykonával černé řemeslo jemuž se vyučil a i přes šikovnost nepatřil k váženým obyvatelům, protože k nim patřili pouze feudálové, vojáci, úředníci a církev. Mimo různá zaměstnání, která během  života vystřídal, se věnoval  hodně včelařství. Dokonce psal i články do časopisu Včela moravská, stejně jako jeho přítel Alois Junek. U jeho jména je uvedeno město Asala, kde asi také nějakou dobu žil.

 Škoda, že více konkrétních informací  není k dispozici a bude je asi obtížné získat, protože množství dopisů, které posílal do Skalice svému bratrovi Josefovi, byly v roce 1979 zničeny. Jak uvádí dr. Šípek (1979), dochovalo se jich pouze 18 včetně  35 fotografií – pár z  Egypta a ostatní  většinou z Etiopie (krajiny, obydlí, zvířata, lidé včetně fota J. Kučery z roku 1962 a z vánočního posezení Čechů v Addis Abebě z roku 1951.

V  dopisech, které si dr. Šípek okopíroval a originály vrátil příbuzným, se hovoří většinou o pozůstalosti po Janu Kučerovi. Krátce před smrtí napsal bratrovi do Skalice svoji poslední vůli. Pozůstalostní řízení po Janově smrti v Etiopii vedl Janův osobní přítel dr. František Krucký, který rovněž  bydlel v Addis Abebě v té době již více jak dvacet let. Právě z této korespondence a korespondence dr. Kruckého do Skalice, je možné rekonstruovat alespoň částečně poslední léta života Jana Kučery – krajinu ve které žil, jeho zaměstnání jeho finanční poměry, příčinu smrti i důvody, proč se nevrátil domů do Skalice, po které stále toužil.

V roce 1966 se z neznámých důvodů (ani jeho přátelé netušili proč) Jan Kučera přestěhoval z Addis Abeby do divočiny vzdálené více jak 600 km na rozhraní Etiopie, Súdánu a Keni do pravlasti kávy, provincie Kaffa. Tvrdě pracoval a žil ve vesnici Fanika v okrese Mizan Teferi. Jeho nejbližším sousedem byl  další  Čech Alois Junek rodák z Kamenných Žehrovic na Kladensku, se kterým se znal více jak 40 let. Mimo nich tu prý žili v okruhu asi 20 km ještě další tři Evropané. Vesnice byla obydlena příslušníky kmene Mazongo, kteří se živili především zemědělstvím, lovem, sběrem lesních plodů a divoké kávy. Kraj kolem Fanika leží na okraji tropického pásma pralesů, kde většinou 9 měsíců (duben - prosinec) v roce prší a zbývající tři měsíce je sucho. Dále dr. Krucký popisuje krajinu jako: „ kraj hezký, plný lesů a travin, jehož největší nevýhodou je, že tam nevede žádná silnice“. Nejrychlejší spojení z vesnice Fanika do Addis Abeby balo z letiště okresního města vzdáleného 14 km od Janova bydliště. Podobně popisuje ve svých dopisech kraj i A. Junek, jak uvádí dr. Šípek v jednom ze svých článků.

Tak jako ostatní Evropané si  Jan Kučera i Alois Junek pronajali půdu od místního  majitele pozemků. Jan si pronajal pozemky se strmými svahy a postupně na nich vybudoval kávovníkovou plantáž. Během roku nepředstavitelně těžce a usilovně pracoval na plantáži, aby si na sklizeň najmul 5 – 6 dělníků, kterým platil 1000 etiopských dolarů (asi 500 USD). Protože měl vlastní čističku, sklizenou zelenou kávu na ní vyčistili a poté ji prodal stejně jako ostatní pěstitelé kávy do Addis Abeby. Těžká nákladní auta svážela z celého kraje kávu do hlavního města země. Bohužel, kolísavá výnosnost i počasí neblaze zasahovalo do úspěšnosti kávovníkové plantáže, takže výdělky tomu také odpovídaly. Protože se půda směla cizincům pouze pronajímat, stavěli si většinou plantážníci lehké plechové domky s rohožemi. Podobný měl i Jan Kučera, ale v roce 1973, kdy byl po delší dobu  v nemocnici, domek se po deštích zhroutil a jak píše v jednom z posledních dopisů do Skalice dr. Krucký: „pokrývky, prádlo a ostatní věci, ba i písemnosti jsem nalezl v troskách domku slepené bahnem“.

Jan Kučera začal hospodařit na plantáži v divokém a odlehlém kraji  až ve  stáří 70 let! Navíc trpěl záduchou, podrobil se operaci žlučových kamenů v nemocnici v Addis Abebě. Dr. Šípek zjistil, že v nemocnici pracovali v té době i čeští lékaři. Bezprostřední příčinou smrti Jana Kučery byl zápal plic a jeho následky. Dr. Šípek cituje z dopisu Jana svému bratrovi ve Skalici: „Dostal jsem zápal plic a trochu jsem  se opozdil s odjezdem do Addis Abeby, a … proto jsem tu tak dlouho (3 měsíce)… nechal jsem pořídit závěť pro případ svého náhlého úmrtí“.

Pobyt v nemocnici, léčení a operace pohltily téměř veškeré Janovy težce vydřené úspory. Majetek likvidoval po smrti Jana, přítel dr. Krucký. Jan Kučera zemřel 29. května 1973 v nemocnici v Addis Abebě.

Jak ve své korespondenci s Karlem Šmídem dr. Šípek píše (24.9.1983), hovořil o J. Kučerovi v Praze s Josefem Šebestou, autorem knihy V zemi krále králů. Ten si však na Jana Kučeru nepamatuje, avšak na jména Junek a Krucký si vzpomněl, ale nic bližšího nevěděl. V březnu 1984 dostal negativní odpověď z velvyslanectví v Addis Abebě. Nic nevěděli o Kučerovi ani Kruckém, pouze o A. Junkovi píší, že o něm vědí, ale  nepodařilo se jim navázat  osobní ani písemný kontakt.

Dr. Šípek ale v roce 1986 v článku Čech v nitru Etiopie uvádí, že Alois Junek po dlouhých 52 létech poprvé navštívil v roce 1985 rodinu svého bratra v Praze. Po dvou měsících se  vrátil zpět do Etiopie  nedaleko města Dembidolo, kde  vlastil prosperující mlýn.

Alois Junek se narodil v roce 1909 a odešel do světa ze stejných důvodů jako Jan Kučera. Za prací. Vyučil se elektromechanikem a pracoval v oboru v  Praze až do roku 1933. Po propuštění z práce se rozhodl odejet do Etiopie (tehdejší Habeše), kam přijel na podzim roku 1935. Proč právě do Etiopie, se můžeme jen dohadovat. Častokrát o ní slyšel hovořit i psát v novinách. Ve třicátých létech tam žilo jen něco kolem 30 krajanů. Vystřídal zde spoustu zaměstnání od lovce divoké zvěře, prováděl mimo jiné elektroinstalaci v novém císařském paláci v Addis Abebě, desítky jiných prací, pěstoval kávu na plantážích v jihozápadní Etiopii až nakonec zakotvil jako mlynář  a majitel mlýna u města Dembidolo.

Etiopie se mu stala druhým domovem. V kraji, jej místní lidé přezdívali Aba bija – otec kraje. Jan Kučera se s Aloisem Junkem dobře znali, oba přišli do divoké země se společnými představami i zájmy-dobrodružství a lov. Území jihozápadní Etiopie  bylo k tomu jako stvořené. Junek psal dr. Šípkovi: „ Zde byl tehdy ještě divoký život staré  Afriky. A člověk nikdy nevěděl, jestli se tam a tam dostane, nebo vrátí. Byla to země pěšin, ne silnic…Stepi, lesy a pralesy….plné slonů, šelem a opic…. do kterých se dral jen ten, kdo měl pro to volání. Dnes se to hodně změnilo. Já říkám, že ze staré Afriky zůstalo jen jméno“ (1986).

Nejvíce si oblíbil Alois Junek příslušníky malého kmene Šako – „nevzhlednou hrstku lidí s velkými poctivými srdci“ , kteří mu nejednou pomohli v těžké situaci jako opravdoví přátelé. Například při přepadení a oloupení, při záchvatu zimnice v pralese

Junek se trvale usadil v okolí města Dembidolo až když si koupil mlýn, který technicky svými patenty zdokonalil natolik, že k němu jezdili lidé se svojí úrodou ze širokého okolí. Nedaleko města je letiště a ve městě nemocnice. Za léta prožitá v tropech získal plno nemocí včetně malárie. Při toulkách přírodou se mimo jiné zajímal o nerosty, takže v některých dopisech bratrovi do Prahy píše celé seznamy nerostů i míst, kde je našel. Stejně tak objevil nedaleko svého bydliště zajímavé archeologické lokality, včetně mnoha nálezů předmětů denní potřeby atd. Je velmi pravděpodobné že již Alois Junek zemřel, ale určitě ve svém okolí po sobě zanechal památky a jistě i pověst, které by si mohli místní lidé ještě pamatovat. O dr. Kruckém, kromě toho co bylo v tomto článku napsáno, nemám vůbec žádné zprávy.

Bylo by velmi zajímavé pokusit se zjistit více informací o krajanech, kteří si pro svůj život vybrali právě exotickou Etiopii. Krajinu jistě nádhernou, zajímavou ale přece jen pro středoevropana velmi odlišnou, náročnou a obtížnou na přizpůsobení se místním tvrdým podmínkám, obyvatelstvu a životu v tomto prostředí. Do Etiopie dnes jezdí řada cestovatelů poznávat kmeny, etnika a divokou krajinu právě v oblasti v níž žili oba naši krajané. Možná že někdo na svých toulkách  se setkal se jmény Junek,  Kučera nebo dr. Krucký. Budu vděčný za jakékoliv zprávy, údaje  o  našich krajanech, zejména o Janu Kučerovi a  případně fotografií z míst, kde dlouhá desetiletí žili.

Použité prameny:

Korespondence dr. Šípka s K. Šmídem

Šípek Zdeněk: Vystěhovalci ze Skalice,okres Znojmo, Národopisné aktuality č.3/1983,  roč.XX, Ústav lidového umění ve Strážnici

Šípek Zdeněk: Vzpomínka skoro vánoční, Znojemsko, 12. 12. 1979,

Šípek Zděněk: Čech v nitru Etiopie,  Lidová demokracie, 21. 11. 1986