Je poklidné slunné červnové nedělní odpoledne, když Jarda navrhl, že pojedeme do Hlubokých Mašůvek ke zřícenému  hrádku Lapikus, kde je keška (cache), kterou ještě nemáme.  Oba jsme totiž doslova propadli vynikající hře geocaching. Polní cestou jsme přijeli na okraj lesa, tam zaparkovali auto a dál už procházeli asi dva kilometry pěšky krásnými dubovými lesy, které se občas střídaly se smrkem či borovicí. Nejednou nám přes cestu přeběhla srnka, veverka skákající z větve na větev, prostě krásná a příjemná  procházka klidnou přírodou s motivačním cíle nalézt kešku....  Konečně asi po půl hodině rychlé chůze jsme došli k rozcestníku, který označoval areál zapomenuté hradní zříceniny. Mezi hustým habrovým porostem probleskují části kamenných zdí, jakési věže. Pod ní je skalnatý výstupek s překrásným pohledem na vrcholy většinou listnatých stromů údolí Plenkovického potoka. GPS nás navedla na podobný strmý skalnatý ostroh a keška byla naše. Zalogovali jsme se a poté prošli celý členitý areál zříceniny. Docela mne uchvátila část hradebního opevnění, vystupujícího a navozující atmosféru starých ztracených mayských města někde v Mexiku. Slunce prosvěcovalo zelenou oponu habrů, buků, dubů a tím dodávalo ještě zajímavější pohled na zbytky hradu. Krásný, romantický zážitek. A právě zde ve stínu stromů jsem si vzpomněl na své dětství, kdy jsem často slýchával od svého dědečka, jak společně s partou přátel se občas vypravili do Hlubokých Mašůvek či Plavče a poté právě sem na Lapikus. Dokonce o tom napsal krátkou zprávičku, kterou si dovolím ocitovat. Uvádím doslovný přepis článku mého dědy, učitele, spisovatele, historika, vlastence a legionáře Františka Bobka, otištěného někdy v roce 1929  ve vlastivědném časopise Od Horácka k Podyjí, včetně pro dnešní dobu zvláštních až poněkud legračních slovních obratů i odlišného pravopisu:

Vytknul bych našemu lidu, že utíká shlížeti se v krásách cizích, nám mnohdy nepřátelských zemí a báječných krás naší vlasti nezná. Neví o nich, třebas k nim měl hodinu jen, ba byť měl zrovna kousek ráje za humny. K takovému zapomenutému koutku v našem okolí Znojma patří i zřícenina hradu Lapikus jemuž lid prostě říká „Hrádek“. Lapikus leží mezi obcemi Rudlicemi, Plavčí a Hlub. Mašůvkami na strmém, ze tří stran nepřístupném téměř kopci. Přístup snadný je toliko od Plavče. Omývá ho potok tekoucí rozkošným údolím od Mašůvek. Nedaleko je samota Bábovec. Sama zřícenina i údolí patří ke koutům v našem okolí k nejromantičtějším a zasluhuje, aby o této zapomenuté krajině zvěděl náš lid aspoň něco a aby ji hojně navštěvoval. Zřícenina leží v lese, který patří k Plavečskému velkostatkáři Widmanovi. Nikdo se o ni nestará, zub času ji ponenáhlu rozrušuje. Více ještě škodí tu zlá ruka lidská, které dělá ohromnou radost, může li vylomiti ze starých zdí kámen a dívati se jak se pak prudce řítí po příkrém svahu dolů do potoka. Skládá se ze dvou částí: základní dosud zachovalé, v níž i okno ještě zachováno, a ze zbytků hlásky na nejvyšším vrcholu stojící. Odtud je překrásný rozhled po okolních lesích a do krásného údolí směrem k Bábovci. Podzemní dutiny, o nichž lid náš vypravuje hojně pověsti, jsou dnes skoro úplně zasypány. Jen otvory, snad bývalé střílny, smutně zejí k údolí a okolním kopcům. Kdy byl Lapikus založen a kým, neví se. Ale jistě dávní naši předkové v dobách roboty na něm pracovali. První zpráva o něm je z r. 1411. Tehdy Gbel a Štěpán, bratří z Hrušovan, pohánějí Jana Vajtmilnara ze Žerotic, že jim svémocně drží hrad řečený Lapikus a to, co k němu přísluší, nemaje práva, ani k hradu, ani k příslušenství. Ale již r. 1415 koupil Jan Vajtmilnar ze Žerotic ves Rudlice a k ní příslušený Lapikus od sester Zigmundy a Elišky, dcer Bečkových z Hrádku a Horní Plavče. Od té doby čte se hrad v zemských deskách již častěji. R. 1508 náležel Lapikus tehdy již prý pustý, Václavu Vajtmilnarovi z Vajtmile. R. 1551 vzala Anna ze Zástřizel na spolek muže svého Hanuše Pozora z Niklštatu na tvrz a ves Žerotice, na dvůr v Tvořihrázi a na pustý hrad Lapikus. R. 1580 přešel pak s Rudlicemi na Sezemu Zajímače z Kunštátu a Jevišovic. V urbáři panství Jevišovického z r. 1628 připomíná se sice také ještě, ale již se neuvádí ani jménem. Kdy hrad zpustl, těžko říci. Snad by vykopávky pověděly více, ale není na ně peněz. Pravděpodobně byl rozbořen v druhé polovině 15. Století za válek Jiříka Poděbradského s Matyášem Korvínem, jemuž Lapikus při spižování překážel. Co nezničila válka, rozhlodal zub času a na Lapikuse jen tu a tam zahlaholí smích, když okolní mládež přijde ho v létě prohlédnouti.