Romantická zřícenina hrádku Lapikus
Je poklidné slunné červnové nedělní odpoledne, když Jarda navrhl, že pojedeme do Hlubokých Mašůvek ke zřícenému hrádku Lapikus, kde je keška (cache), kterou ještě nemáme. Oba jsme totiž doslova propadli vynikající hře geocaching. Polní cestou jsme přijeli na okraj lesa, tam zaparkovali auto a dál už procházeli asi dva kilometry pěšky krásnými dubovými lesy, které se občas střídaly se smrkem či borovicí. Nejednou nám přes cestu přeběhla srnka, veverka skákající z větve na větev, prostě krásná a příjemná procházka klidnou přírodou s motivačním cíle nalézt kešku.... Konečně asi po půl hodině rychlé chůze jsme došli k rozcestníku, který označoval areál zapomenuté hradní zříceniny. Mezi hustým habrovým porostem probleskují části kamenných zdí, jakési věže. Pod ní je skalnatý výstupek s překrásným pohledem na vrcholy většinou listnatých stromů údolí Plenkovického potoka. GPS nás navedla na podobný strmý skalnatý ostroh a keška byla naše. Zalogovali jsme se a poté prošli celý členitý areál zříceniny. Docela mne uchvátila část hradebního opevnění, vystupujícího a navozující atmosféru starých ztracených mayských města někde v Mexiku. Slunce prosvěcovalo zelenou oponu habrů, buků, dubů a tím dodávalo ještě zajímavější pohled na zbytky hradu. Krásný, romantický zážitek. A právě zde ve stínu stromů jsem si vzpomněl na své dětství, kdy jsem často slýchával od svého dědečka, jak společně s partou přátel se občas vypravili do Hlubokých Mašůvek či Plavče a poté právě sem na Lapikus. Dokonce o tom napsal krátkou zprávičku, kterou si
dovolím ocitovat. Uvádím doslovný přepis článku mého dědy, učitele, spisovatele, historika, vlastence a legionáře Františka Bobka, otištěného někdy v roce 1929 ve vlastivědném časopise Od Horácka k Podyjí, včetně pro dnešní dobu zvláštních až poněkud legračních slovních obratů i odlišného pravopisu:
se. Ale jistě dávní naši předkové v dobách roboty na něm pracovali. První zpráva o něm je z r. 1411. Tehdy Gbel a Štěpán, bratří z Hrušovan, pohánějí Jana Vajtmilnara ze Žerotic, že jim svémocně drží hrad řečený Lapikus a to, co k němu přísluší, nemaje práva, ani k hradu, ani k příslušenství. Ale již r. 1415 koupil Jan Vajtmilnar ze Žerotic ves Rudlice a k ní příslušený Lapikus od sester Zigmundy a Elišky, dcer Bečkových z Hrádku a Horní Plavče. Od té doby čte se hrad v zemských deskách již častěji. R. 1508 náležel Lapikus tehdy již prý pustý, Václavu Vajtmilnarovi z Vajtmile. R. 1551 vzala Anna ze Zástřizel na spolek muže svého Hanuše Pozora z Niklštatu na tvrz a ves Žerotice, na dvůr v Tvořihrázi a na pustý hrad Lapikus. R. 1580 přešel pak s Rudlicemi na Sezemu Zajímače z Kunštátu a Jevišovic. V urbáři panství Jevišovického z r. 1628 připomíná se sice také ještě, ale již se neuvádí ani jménem. Kdy hrad zpustl, těžko říci. Snad by
vykopávky pověděly více, ale není na ně peněz. Pravděpodobně byl rozbořen v druhé polovině 15. Století za válek Jiříka Poděbradského s Matyášem Korvínem, jemuž Lapikus při spižování překážel. Co nezničila válka, rozhlodal zub času a na Lapikuse jen tu a tam zahlaholí smích, když okolní mládež přijde ho v létě prohlédnouti.
Náhledy fotografií ze složky Lapikus 2012