Velká mešita Bibi - Chanym v Samarkandu

Procházíme velkou tržnicí, kde ve stínu košatých činarů a topolů jsou na zemi hromady melounů různých barev i druhů, rajčat, okurek, brambor, modrofialových velkých baklažánů, na dřevěných stolech se kupí pyramidy sušeného ovoce, různých oříšků, hrozinek ale i čerstvých hroznů obrovských velikostí, zeleniny, různých hrnců, talířů a Alláh ví čeho ještě. Za každou hromadou sedí prodávající, většinou ženy v pestrých duhově pruhovaných hedvábných ikatech - šatech a velmi energicky nabízí k ochutnání a ke koupi své zboží. Všude kolem je cítit vlahý vlhký vzduch, jak prodavači s černou, bílou nití vyšívanou tubetějkou na hlavě, vodou zvlhčují nabízené zboží, hnilobu zahnívajícího ovoce povalujícího se v hromadách na okrajích bazaru, to vše promísené tisíci vůněmi a pachy - létají tu hejna vos, mušek, včel. A ta barevná pestrost oděvů prodávajících i nakupujících! Vykřikování, překřikování, hádání, smlouvání, smích. Atmosféra je tak podmaňující, že se nechám vždycky zlákat a ochutnávám kousky melounů, velké kuličky hroznů, sušených meruněk, chroustám oříšky a nakonec si kupuji asi dvoukilový červený hrozen.

Nedaleko odtud mezi zelenými činary  se vzpíná k modré obloze slavná mešita Bibi  - Chanym. Spíš se ale k obloze vzpínají ramena dvou žlutě natřených velkých jeřábů. Obezděné nádvoří budovy se zbytky mešity s částí obrovské modré kopule, oblouků a portálů jsou silně poznamenané časem a četnými zemětřeseními v minulosti země. V jednom rohu nádvoří je hromada lešení z železných trubek a prken. Rekonstrukce byla zahájena v roce 1974 a měla být ukončena v roce 1985, ale práce probíhaly velmi pomalu, se značnými přestávkami a snad ještě probíhají. V době své slávy to musela být opravdu impozantní obří stavba, vyrážející doslova dech každému poutníkovi, který se do Samarkandu dostal. Mešita, která měla být tou největší a nejúžasnější v tehdejším světě, dílo které nemělo sobě rovné. Mešita Bibi - Chanym se proměnila v legendu ještě dříve, nežli byla dostavěna

Tímúr, který byl iniciátorem stavby, si vybral ty nejlepší z nejlepších stavitelů a umělců, které dovlekl ze všech koutů podmaněných a dobytých říší. Údajně osobně dohlížel na její stavbu a dokonce kvůli ní prý i na čas odložil válečné výpravy. A to už byla, pane oběť.

 Neustále zasahoval svými připomínkami do práce stavitelů, nejmenší prohřešky a špatnou kvalitu, trestal smrtí a tvrdě se dožadoval, aby vše bylo co největší, nejlepší, nejhezčí. Stavba mešity byla zahájena v roce 1399 a již o pět let později, v roce 1404 byla hotová. Obrovský, mnohdy až šokující je rozdíl mezi uměním dávných stavitelů a jejich výsledků opravdového stavitelského mistrovství se smyslem pro preciznost, řemeslnou poctivost velkých staveb, jež přečkaly staletí, ale i umění úžasných ozdob vypracovaných do nejmenších detailů, se stavbami novodobými.

Pominu li běžné městské domy a šílené paneláky, tak hotely či jiné společenské, kulturní či politické „paláce“ z povzdálí jsou docela krásné, pěkné budovy se zajímavým architektonickým nápadem a provedením. Čím jde však člověk blíž, tím se objevují překvapující detaily, nedodělky – jen částečně omítnutá stěna jakoby zedníkovi došla malta a pro další už nešel, šikmé schody, křivě položená dlažba, špatné obložení koupelny, zkřížené nové dveře, nevyspárované mezery v dlažbě, obkládačkách, nedovírající okna a tak bych mohl vypočítávat desítky dalších závad. Prostě normálně odfláknutá, nekvalitní práce, kterou asi nikdo nekontroluje, nepřebírá….

Kam se poděli potomci skvělých starých mistrů? Jarda to velmi zjednodušil, když prohlásil:

“Tímúra jako stavbyvedoucího by potřebovali, to by i ty paneláky byly solidní a nádherné. Ovšem, pokud by někdo z nich vůbec přežil!“

Velkolepost, nezměrná pýcha, gigantománie a rychlost stavby se ale brzy projevila ve statických problémech a v realitě tehdejších stavebních možností, materiálů ale i četných zemětřeseních, které jsou v oblasti Samarkandu od pradávna časté. Dokonce je na jedné stěně trhlina, kterou zabezpečuje velký pilíř, evidentně postavený snad současně se stavbou mešity. Postupně se mešita v průběhu staletí stávala velikou zříceninou, vykoupenou nezměrným utrpením, žalem, krví, ale i dovedností a umem tehdejších stavitelů a umělců.

Procházím areálem a uždibuji osvěžující kuličky z koupeného hroznu, prohlížím detaily obsáhlé stavby, nechávám se unášet fantazií, jak to asi vypadalo za doby Tímura.

  U vchodu pod mohutným portálem stojí kolem vousatého staříka s ohmatanou tubetějkou na hlavě, hlouček lidí. Něco jim velmi vehementně vypráví a ukazuje rukou kamsi nahoru ke zbytkům restaurované kupole. Naštěstí mluví rusky, posluchači jsou ruští turisté, připojil jsem se k nim a dozvěděl se následující příběh.

Snad ke každé stavbě nějakým způsobem výjimečné, se váže většinou romantická legenda. Stařík s nacvičenými gesty a s určitou hereckou rutinou vyprávěl tisíckrát reprodukovaný příběh, který se prý skutečně, jak také jinak, stal v době, kdy se Velká mešita stavěla:

„Do mladé překrásné chánovy ženy jménem Bibi – chanym, která v době krátkých vojenských výprav svého manžela dohlížela na stavbu mešity, se prý beznadějně zamiloval jeden z hlavních stavitelů tak vášnivě a silně, že provedl

přímo šílenou věc – dovolil se u ní a políbil ji tak žhavě, že jí zůstalo na tváři ohnivé znamení. Měl velkou smůlu, protože Timúr se právě vrátil z jedné vojenské

výpravy. Kdyby tomu tak nebylo, jen Alláh ví, jak by se asi Velká mešita jmenovala. Rozzuřil se a nechal stavitele popravit.“

 Zde má prý legenda, což je rovněž docela zajímavé, trojí výklad: poprava byla neprodleně vykonaná, nebo že si stavitel zhotovil křídla a odletěl a podle třetí verze se proměnil v holuba a zmizel. A od těch časů Velkou mešitu prý prostý lid pojmenoval Bibi – chanym.

Stařík celý příběh vyprávěl zdlouhavě, ale tak poutavě, že všichni přítomní mu doslova viseli na ústech. Jen já neustále odtrhával velké hroznové bobule, ještě že ten hrozen je tak veliký, a sledoval nejen příběh, ale i rušné okolí bazaru a představoval si tehdejší atmosféru.

Historická skutečnost je ale poněkud jiná. První žena Tímúra se sice mimo jiného věnovala dohledu nad četnými stavbami v městě, ale jmenovala se Serail – Mulk – chanum a v době stavby Velké mešity to již byla stará žena. Žádná svůdná krasavice

Jak se zdá, nelze věřit všemu tomu, co se povídá, byť jsou to prastaré po generace tradované legendy.