Jsme „hvězdami“  urgenčské televize

   „Rebjata, na zítřejší odpoledne si nic neplánujte, domluvil jsem návštěvu a natáčení v místní televizi v Urgenči a také rozhovor pro rádio o vašem pobytu v Uzbekistánu. O čem všem, to se dohodnete odpoledne v 14.00 s redaktorkou přímo v televizi“, oznámil jednoho dne Igamov, řízným autoritativním hlasem nesnášejícím odporu. Jak byl ostatně zvyklý ve své rodině. Přiznám se, že jsme jeho správou byli ohromeni. Nikdy jsme o ničem podobném nemluvili a ani nás to nenapadlo. To jsme ale podcenili Igamova, byl zvyklý být středem pozornosti, a jak jsme později zjistili, chlubil se s námi všude, kam přišel. Tedy přesněji přáteli ze země, kterou osvobozoval a kde je i čestným občanem Ivančic. Jsme přece jeho hosté a pro hosty to nejlepší a všichni ať to vidí. Na naše námitky prohlásil, že už o tom nebudeme mluvit, a raději ať se připravíme my. A uzemnil nás slovy:

„Říkáte, že se vám u nás moc líbí, příroda, památky, krajina, lidé, tak rebjata to řekněte všem v naší zemi“, a opatrně dodal: „ no, žádnou velkou kritiku, ale trochu můžete, u nás je už přece „glasnost“ ale promyslete si to“.

 V poledne před Igamovovým domem zastavila volha s logem Urgenčské televize. Chvíli jsme na Igamova čekali. Po deseti minutách se objevil v černých kalhotách s bílou rubaškou, přepásanou širokým páskem. Na hrudi měl asi dvacet řádů a medailí, na hlavě nezbytnou tubetějku. Přesto, že by neobyčejně vážný, zářil spokojeností. Studia urgenčské televize sídlí ve dvou panelácích, mezi nimiž je poměrně velký parčík s keříky a několika vzrostlými stromy. Všude kolem suché, sluncem spálené zbytky trávy, u zdi velký trs kvetoucích růžových slezů a spousta ve větru poletujících a po zemi povalujících papírů a různého smetí jako na smetišti a ne na nádvoří televizního studia. Přesně uprostřed nevelkého parkoviště stála dřevěná prkenná bouda zcela charakteristického tvaru i pachu promočeného okolí. Protože opět chyběly dveře, to je snad už pravidlem, stupínek se třemi otvory byl obložený hromadami papírů, které vítr rozfoukával po parčíku a okolí. Neuvěřitelné, ano bylo to WC pro pracovníky televize z obou budov. Papíry, použité i hromada čistých byly, jak jsme později zjistili, nějaké staré televizní scénáře.

Prošli jsme vrátnicí v čele s Igamovem, který nás vedl a vůbec nebral ohled na strážné a vrátné, kteří chtěli nějaké bumážky, potvrzení či propustky. Igamov zesílil hlas a něco velice energicky uzbecky vykřikoval a bil se rukou v prsa, až metály cinkaly. Vyšla nám v ústrety asi třicetiletá, černovlasá Irina Michajlovna, moderátorka, která s námi měla vést rozhovor. Asi hodinku se vyptávala na vše, co jsme doposud viděli, na naše názory, dojmy atd. Ujasnila nám otázky, které položí při natáčení i předpokládané odpovědi.

Studio bylo docela velké, seděli jsme u kulatého stolku. Moderátorka postupně kladla otázky a my odpovídali přibližně v duchu předchozí přípravy. Střídavě nás snímaly dvě kamery. Legrační bylo, když se ke slovu dostal Igamov. Mluvil, mluvil a vůbec nereagoval na marné pokusy moderátorky o jeho přerušení. Hovořili jsme rusky, ale Igamov a moderátorka když nepokládala otázky, pouze uzbecky.

Všechno probíhalo jako po másle. Jen do té chvíle, kdy se rozhovor stočil na Aralské moře a problémy s největší ekologickou katastrofou. Snažil jsem se říct

svůj názor na to, co jsme viděli a slyšeli při rozhovorech s lidmi. Moderátorka Irina Michajlovna mně několikrát skočila do řeči, podobně jako Igamovovi, když jsem se stále vracel k problému a snažila se odvést moje povídání jiným směrem. Potom spěšně ukončila rozhovor i natáčení.

Pochopitelně to nebyl přímý přenos, ale pořizoval se záznam, který se postupně zkrátil a prostříhal. Když jsme požádali o kopii nahrané videokazety, řekla, že to není možné. Chtěli jsme ji koupit, ani to nebylo možné. Prý vše můžeme vidět a slyšet po schválení ve večerních zprávách druhý den. Nahrát pořad nebylo čím, protože nikdo z širokého okruhu Igamovových známých ani sousedů neměl video.

Asi v patnáctiminutovém povídání nebyla jediná zmínka o ekologické katastrofě Aralského moře a jeho okolí. Prostě všechno, co jsme o Aralu říkali, zcenzurovali, a poctivě vystříhali. Zajímavě na to reagoval Igamov. Velmi se rozčílil a hned telefonoval do televize. Dlouho se s někým hlučně hádal, rukou v níž nedržel sluchátko, se mlátil do holé lebky a možná i nadával, nevím. Mluvil uzbecky. Pak ale vztekle praštil sluchátkem, něco si brblal pod mohutný vous. Byl viditelně rozčilený, ale o obsahu hovoru se nikomu nezmínil…