Starobylé vinařské město Retz ležící v sousedním Rakousku asi 8 km od Znojma, má velice bohatou a pestrou historii. Bylo založeno koncem 13. století pány z hradu Hardegg na křižovatce dvou významných obchodních cest. V roce 1425 bylo město vypáleno husity, v polovině 15. století však bylo obnoveno a obdařeno významnými obchodními privilegii na obchod se solí, obilím a hlavně s vínem. V současnosti se zachovalo jeho malebné historické jádro obehnané hradbami. Od roku 2010 nad městem vítr roztáčí lopaty nově zrestaurovaného jediného funkčního  větrného mlýna ze 17. století, který se stal netradičním symbolem vinařské městečka Retz. Od mlýna je překrásný panoramatický pohled nejenom na město, ale především na malebné okolní vinice.
Atraktivní pro návštěvníky Retzu je bezesporu rozsáhlé sklepní podzemí. Asi dvoukilometrová část nazvaná Erlebniskeller je zpřístupněná pro turisty po celý rok. O prvním adventním víkendu je možné zdarma projít jinou část podzemí, nežli je placená turistická trasa. Sklepy pod městem jsou opravdu unikátní a svým rozsahem největší v Rakousku. Nebyly dosud přesně změřeny, ale jejich délka se odhaduje přibližně 22 - 25 kilometrů a sahají do hloubky více jak 25 metrů. Jsou vyhloubené v písku. Město Retz leží v rovinaté oblasti dávného třetihorního moře a nachází se tu až 30 metrů silné podloží písku s vysokým obsahem křemene, do níž se slévají spodní vody oblasti Waldwiertel. Vrstva písku ležící na pevném rulovém podkladě nasává do sebe vodu a táhne ji vzhůru. Lze to dobře pozorovat na stěnách sklepů, které se neustále třpytí drobnými kapičkami vody. Za svou překvapivou pevnost vděčí sypký písečný materiál právě tomu, že je trvale vlhký.
Sklepy jsou ale pevné, stabilní a přetrvaly staletí. Některé z nich jsou částečně vyzděné cihlami, k čemuž docházelo převážně až v 19. a 20. Století. Není to kvůli zpevnění, ale jako doklad, že sklep vlastní nějaký bohatý vinař či obchodník s vínem. Často jsou sklepy navzájem propojené nebo dnes některé vstupy zazděné, protože sklepy byly budovány pod každým domem. Stává se, že chodby sousedních sklepů jsou od sebe vzdálené několik málo metrů. Protože neexistují žádné komplexní plány, je i vlastnictví sklepů mnohdy poněkud problematické.
Tradice sklepů hloubených do písku pochází zřejmě již z 11. století, kdy byla oblast osídlena rolníky, které sem pozval markrabě z Babenbergu. Pro osadníky bylo snazší kopat do písku, neboť k tomu nepotřebovali drahé železné nástroje a vystačili si s dřevěnými. Na kopání v písku byly dokonce výhodnější, protože tvrdá zrnka křemene se při práci vmáčkla do pórů ve dřevě a nástroje tak získaly na ostrosti - natolik, že se mohly rovnat kvalitním kovovým výrobkům. Časem se navíc ukázalo, že písečné sklepy jsou dokonce stabilnější než chodby vyhloubené ve sprašových půdách. Podle jedné legendy vykopaný písek možná putoval na vinice, protože zdejší půdy jsou sice vysoce úrodné, ale těžké. S příměsí písku se mohly stát lehčími, a tedy snáze obdělávatelnými. S pískem se i obchodovalo a dovážel se později na výstavbu domů a štukových omítek do Vídně. Podobně tomu bylo i na naší straně hranic, kdy písek z Nového Šaldorfa, Havraníků a patrně i z dalších obcí také vozili převážně němečtí sedláci do Vídně. Na tuto dávnou tradici navázali vinaři v Novém Šaldorfu, když pořádají lednovou recesistickou akci „Kopání písku pro Vídeň“ spojenou s otevřenými místními sklepy. Dokonce se traduje, že prý snad existovalo podzemní spojení mezi Havraníky a Retzem. Ale to je asi pouze v podobě místních legend. Nikdy se to nepodařilo nikomu prokázat. I když v Havraníkách jsou také velmi dlouhé a spletité sklepy.
Přibližně od 15. století představoval Retz spolu s přilehlými vesnicemi významné vinařské centrum. Sedláci z vesnic přiváželi víno do města a skladovali je rovněž ve zdejších sklepích. Ve 14. století se retzské víno dodávalo i papežům do Avignonu. Ale převážně se prodávalo do severně ležících zemí – především na Moravu, do Čech a do Slezska, ale také do Saska a pravidelně i do Haliče. K rozvoji vinařství ve vesnicích významně přispěla v polovině 18. století Marie Terezie, která poskytla sedlákům stejná práva na obchod s vínem, jako měli měšťané Retzu. Díky tomu se začaly vinné sklepy budovat ve větším měřítku i v jiných vesnicích a vznikly celé uličky sklípků (Kellergasse), které jsou pro kraj Weinviertel velice typické a dnes malebné. Později však v Retzu začal obchod s vínem upadat a význam města silně poklesl. Většina sklepů pod městem se přestala používat, ačkoliv některé jsou v provozu dodnes. Vinné sklepy v Retzu mají dohromady větší rozlohu než město nad nimi. Drží se v nich stálá teplota mezi 10-13 °C, a je tu vysoká vzdušná vlhkost vzduchu s ušlechtilou šedou plísní Cladospodium cellere na stěnách, která je znakem stability vlhkosti prostředí sklepa. Nejstarší sklepy pocházejí již z 11-12. století a některé z nich mají románskou klenbu. Většina jich má původ gotický a jsou staré 700-750 let. Sklepení byla neustále rozšiřována dalším hloubením a v současnosti se zde nacházejí tři patra podzemních chodeb pod sebou. Některé z chodeb jsou opravdu svojí velikostí ohromující, jiné úzké… vedou v různém náklonu a sklonu vytvářející opravdový podzemní labyrint. Během druhé světové války se dokonce prý zvažovalo, že tu bude německý vojenský průmysl tajně vyrábět součásti letadel. Ovšem vzhledem k vysoké téměř 85% vlhkosti a nízké teplotě nakonec od tohoto záměru sešlo a sklepy zůstaly naštěstí zachované svým původním účelům.
Sklep Lindenkeller (Lipový sklep) je sice samostatný ale je v podstatě součástí celého podzemního labyrintu. Byl to to sklep soukromý, jehož majitelé se v průběhu staletí samozřejmě střídali. Jméno sklepa je prý odvozeno od dvou lip, které rostly a dodnes rostou před vchodem. Nově opravený Lindenkeller se nachází po levé straně jako poslední sklep na ulici Windmühlegasse vedoucí k Heurige u proslaveného symbolu Retzu k větrnému mlýnu na výšině Kalvarienberg.
Sklep má dvě podlaží a jeho chodby jsou dlouhé přes 300 m přibližně v hloubce od 10 do 20 m s mnoha dlouhými větracími průduchy - komíny. Ve dvou místech je vyzděný cihlami, většina chodeb je kopaná v písku v gotickém slohu. Z chodeb do stran jsou vykopané malé útulné místnosti a výklenky. V jedné chodbě dosahuje výšky 4,30 m a největší šířka chodby je 3.20 m. Do spodního patra vede 35 schodů.
Z pradávné historie se toho mnoho bohužel nezachovalo, kdo konkrétně sklep kopal, majitelé atd.…jedině snad dalším studiem a hledáním v archivech by se něco jistě našlo. Ale jeho stáří je evidentně několik staletí. Před druhou světovou válkou sklep vlastnil bohatý židovský velkoobchodních s vínem Liebl. Koncem války se zde prý podle místních pamětníků ukrývali někteří obyvatelé z blízkého okolí před ruskými vojáky, kteří drancovali vše, na co přišli, především ale hledali víno. To bylo zazděné v zadní části sklepa, kde se dnes budují archivní boxy. Na stěnách jsou vidět různé vrstvy zbarvených písků tzv. eggenburgských a otenangtských vrstev. Na mnoha místech jsou vyškrábané nápisy, jména a letopočty dávných i nedávných návštěvníků sklepu a jeho početných chodeb. Postupně se je snažíme objevovat a dokumentovat. Zatím nejstarší objevený nápis je v porovnání se stářím sklepa opravdu velmi mladý, je v dolním patře a pochází z roku 1947.
Jeden čas prý v šedesátých létech minulého století se v dolním patře v jedné chodbě cvičili pánové ve střelbě do terčů. Lindenkeller, který vlastnilo několik vinařů, byl po dlouhá léta velice vyhlášeným sklepem v Retzu a jeho okolí a byl cílem častých návštěv a posezení u vína nejenom o svátcích ale v průběhu roku. V posledních dvaceti či pětadvaceti létech byl sklep uzavřený, opuštěný a postupně chátral, okolí zarůstalo akátovým porostem.
Od 28. října 2011 má sklep nové majitele, kteří koupili doposud chátrající starobylý dvoupatrový Lindenkeller a dali se do jeho náročné rekonstrukce. Ta především spočívala ve vyčištění rozsáhlých bočních chodeb a vyklizení obrovského množství rozpadlých, shnilých sudů mnohdy plných zkaženého páchnoucího něčeho co před desítkami let bylo víno, stovek lahví a různých dalších poškozených a vlhkostí zničených věcí. Během zimních měsíců roku 2012 museli vykácet hustý akátový porost nad sklepem, jehož kořeny narušovaly vstupní klenbu a mohly ohrožovat i další chodby. Poté následovaly stavební úpravy nového vchodového klenutí, obnovení a dalšího zavedení elektřiny, vody, částečné pokládání cihlové podlahy, budování archivních boxů na víno a celkové venkovní úpravy okolí sklepu. Zrekonstruovali a upravili i terasu vedle sklepa. Mnohé práce stále pokračují vzhledem k rozlehlosti sklepa.
Chtějí zachovat jeho tradiční původní podobu, protože takových sklepů je v okolí poměrně hodně, ale většinou jsou uzavřené a nepřístupné. Od července 2013 je sklep Lindenkeller částečně zpřístupněný veřejnosti. Pokud je sklep otevřený je možné si v doprovodu majitele s patřičným českým výkladem sklepní prostory prohlédnout a případně ochutnat i nějakou tu sklenku vína. Neprovozují tu vinařství, ale chtějí umožnit zájemcům prohlídku zajímavého privátního sklepení, jež je součástí proslulého třípatrového sklepního labyrintu v Retzu, z něhož dýchá úžasná až téměř mystická atmosféra dávných věků.
Cílem je postupné vytvoření vinařského mini muzea s uchováváním starých tradičních vinařských zařízení a potřeb, jež používali vinaři v Retzu a v blízkém okolí. Chtějí přispět svým malým dílem k turistické atraktivnosti vinařského města.
Vedle vchodu do Lindenkeller je od prosince 2013 zřízena i unikátní tradiční keš v podobě TB Hoteu, kterou zde majitelé zřídili proto, že si to tento starobylý sklep jako reprezentant sklepů v Retzu s pěknou tradicí nepochybně zaslouží a také proto, že aktivně provozují geocaching…

Souřadnice jsou:
TB Hotel Lindenkeller Retz - GC4JQK1
N 48° 45.568 E 015° 56.806 , UTM: 33U E 569581 N 540114

Zdroj:
Archiv der Stadt Retz
Brandstetter Hans: Eggenburg, Geschichte und Kultur, 1986
Hladík Jaroslav: Největší sklep v Rakousku je v Retzu, geografický magazín Koktejl, č. 6, roč. 6, 1997
Krahuletz Museum Eggenburg
Landsteinen Erich: Bürgertum und Weinbau in Mitteleuropa (Vortrag) 1988
Puntschert Karl: Denkwürdigkeiten der Stadt Retz, 2. Aufl., 1894
Resch Rudolf: Retzer Heimatbuch, Bd. I u. II, 1936 bzw. 1951